Vždy, když jsem při různých setkáních s přáteli slyšel, že měli v Mexiku porouchané auto a poslouchal ty všemožné strastiplné příběhy o tom, jak složitě se dostávali k výměně vozu za jiný, funkční, vždy jsem je litoval a v duchu si říkal chudáci, takových starostí a toho ztraceného času, který místo hledání kytek promrhali řešením auta. Do Mexika jezdím opakovaně zhruba po třech až čtyřech letech, takže mě vždy trochu zamrazilo při představě, že i na mě čeká v budoucnu něco podobného. Ale jelikož jsem v zásadě optimista, tak jsem nad tím vždy mávl rukou  a řekl si, že snad všichni nemusí mít takovou smůlu. To jsem ještě ani netušil, že i mě tato smůla dožene, a to ne jen taková obyčejná, že budeme také nuceni v Mexiku řešit náhradí vozidlo. Nás totiž čekala smůla podstatně větší, než o jaké jsem kdy od kamarádů slyšel, my jsme totiž za jednu cestu byli nuceni řešit to náhradní vozidlo hned dvakrát. Začalo to vloni v říjnu, 18. 10. 2019 jsme brzy ráno odjeli do Prahy, odlet v 7.10 do Paříže. Na skenerech v Praze jsem si zapomněl tablet s plánem cesty, připravenými mapami na jednotlivé dny, se seznamem všech GPS atd., naštěstí jsem důležité údaje kamarádům rozeslal předem a měli plán vytištěný. Z Paříže v letadle před odletem jsem tablet telefonicky honil na ztrátách a nálezech, což zafungovalo a opravdu tam na mě počkal do našeho návratu. Z Paříže byl let do Mexika bez problémů, a v 17 hod. odpoledne jsme byli na místě. Vše klape, Gerardo na nás už čeká s cedulí. Vyměníme peníze a jdeme převzít auto.  Po zaplacení nás Gerardo vyveze kus městem na výpadovku a pak se s námi rozloučí. Nakoupíme v Sorianě zásoby tak na pět dní, natankujeme a vyrazíme po dálnici. Je před 20 hodinou, ujedeme ovšem sotva 5 km a máme na dálnici nehodu. Auto před námi při myšce dostane smyk,  pak hodiny, otočí se předkem proti směru jízdy, já už to nestihnu dobrzdit a narazím do něj. Otevřeli jsme ho jako konzervu s rybičkami. Havárie na dálnici s pěti pruhy v jednom směru je vážná a docela riziková věc. Byli jsme hodně rádi, že z toho nebyla řetězová bouračka. Vyšetřování policií, odtah na nedalekou benzinu, sepsání protokolu s oběma pojišťovnami a domluva s Gerardem nám zabere čas až do druhé hodiny ranní a to nechtějte vidět ten telefonní účet.  Spát jdeme na hotel u benziny až ve 02,30 a to ještě musíme zaplatit pokutu pro policii 1000 pesos, jako spoluviníci nehody. Marné bylo vysvětlování, že pokud člověk na dálnici trefí jiné auto  do jeho přední části, nechoval se řidič tohoto nabouraného auta asi úplně podle předpisů. Hotel nás stojí dalších neplánovaných 1000 pesos. Druhý den ráno vstáváme po sedmé,  nanosíme dolů na recepci věci, nasnídáme se na pokoji a v 9 hod. opravdu přijede Gerardo s novým autem, bohužel ale v nádrži jen 1/3 paliva, dalších 2000 pesos je tedy v háji, protože my vraceli to nabourané s úplně plnou nádrží. Přejímka auta, naložíme věci a s novým vozem odjíždíme před 10. hodinou. Po nějakém čase jsme zjistili, že v tom původním autě zůstal pod sedadly plynový vařič. Ve městech San Juan Del Rio a Quéretaro pak půl dne jezdíme po marketech a hledáme vařič. Nakonec jej koupíme ve speciálce na sporáky, pěkný vařič na kartuše, ale dalších 900 pesos je v háji.  Konečně ale začala cesta plynout tak, jak bylo naplánováno, se zpožděním necelý jeden den, což bylo docela přijatelné. Všichni jsme si mysleli, že už jsme si tu smůlu vybrali na hodně dlouhou dobu dopředu. Bohužel to bylo na pouhé dva týdny. To jsme opustili Quatrocienegas a v pátek před Velikonocemi, po prohlídce nádherného místa u El Hundido v pohodě, dopoledne ujíždíme po dálnici směrem na San Pedro de las Colonias. Tam ale nedojedeme. Ještě před  San Lucas nám před obědem vysadí auto, vyteče voda z motoru a je konec. Později zjistíme příčinu - pravděpodobně seklá vodní pumpa a posunutý rozvodový řemen, zničené ventily, vačka, klika… . Po vychladnutí motoru zkusíme dolít vodu, ale ta z něj teče jako z kropícího vozu. Kluci - Vláďa s Honzou stopem jedou vyhledat pomoc. Já s Lukášem zůstáváme v autě. Navečer si stopneme osobák, který nás asi 10 km dotáhne k malé hospůdce tak, abychom nezůstali stát na dálnici přes noc, což jsem v Mexiku vyhodnotil jako sebevražednou misi. Zde se navečeříme a kluci mezitím zajistí a pošlou pro nás odtah, což nás přijde na dalších 6000 pesos. Do kabiny odtahového vozidla se nevejdeme, tak sedíme v tom našem, které je natažené na podval. Dostali jsme instrukce, že pokud uvidíme policejní auto, tak se máme skrčit, aby nás policie neviděla. Odtáhli nás do asi 160 km vzdáleného Toreónu, kde se sejdeme s kamarády u Zelených andělů na dvoře ve 22 hodin večer. Následně si jdeme najít hotel. Druhý den ráno – v sobotu, nás Zelení andělé odtlačí do značkového VW servisu a to zase po mexicku. Na svém teréňáku mají vpředu uvázanou starou pneumatiku. My všichni si nasedneme do toho našeho nefunkčního vozu a jeden z andělů k nám za volant. Ten druhý nás svým autem tlačí před sebou asi tak 3 km rušným provozem velkoměsta podstatně většího než Praha. Vždy před křižovatkou to nějak bez posilovače ubrzdí, když naskočí zelená, ten vzadu do nás strčí a už frčíme dál k další křižovatce, kde se to vše opakuje. V servisu se snažíme domluvit opravu, ale technik nám vysvětlí, že je motor totálně zničený. Později nám Gerardo oznámí, že oprava  prý stála 65.000 pesos. Komunikace s Gerardem vázne, později už nám ani nebere telefon. Píšu Jardovi, jestli nám s tím nepomůže. Zavolá mi zpátky  s tím, že mu Gerardo slíbil,  že nám pošle jiné auto. Řidič prý vyrazí dnes o půlnoci a přijede zítra dopoledne (tj. v neděli v 9 hod. ráno). S tím se spokojeně vracíme na ten samý hotel jako včera. Nakonec tam přespíme třikrát. Náhradní vůz nám dovezli až o den později,  v pondělí velikonoční dopoledne v 9 hod. Z Mexiko City je to přes 1000 km, což s velikonočními svátky převoz trochu pozdrželo. Převzali jsme auto, v rychlosti do něj nastěhovali naše věci a v 10 dopoledne odfrčeli směr Paras a Viesca. A tím naše letošní anabáze skončila.  Zbytek cesty už se odehrál podle naplánovaného scénáře, jen jsme z něj museli škrtnout další tři dny programu. Chtěli jsme nakouknout do Duranga na Thelocactus heterochromus a další zajímavosti, na to ale už nezbyl čas. Herehochromy jsme sice neviděli, ale zato už se docela dobře orientujeme v jedné čtvrti Toreonu – Gomez Pacio. Známe velmi dobře místní servis VW – dokonce i jejich heslo na wi-fi. Dále i restauraci McDonald (ve které jsme málem oženili Lukáše – zakoukaly se tam do něj dvě místní slečny, s celou posádkou jsme si udělali společné foto tak, že jsme na několik minut zcela zastavili chod restaurace), místní prodejny oblečení, bot, golfové hřiště, nějakou skalku u sídliště s kozami okousanou opuncií, místní zaplivanou hospodu se zdejšími štamgasty, tržnici a mnohé další atrakce, o které jsme jen tak mimochodem vůbec nestáli.

Text i foto: Václav Navrátil