Při mojí poslední návštěvě Mexika v roce 2016 jsme se v druhé půlce naší dovolené vraceli ze státu Durango přes  Gomez, Palacio, Matamoros a Emilio Zapata na lagunu Viesca. Je to jedno z mála míst, které jsem navštívil na všech třech svých kaktusářských výpravách po Mexiku a nutno dodat, že také patří k mým nejoblíbenějším. Tady jsme se otočili k jihu a pomalu směřujeme zpět k hlavnímu městu Mexiko DF a konci naší letošní výpravy. Asi 4 km před La Fe, v rovinách laguny Viesca, za terénní vlnou,  asi 200 m od silnice nacházíme již za šera místo na nocleh. Je teplo, stany stavíme na rovince asi v 19 hodin. Pohodový večer, těším se na zítřejší fričky. Ty totiž rostou pouze na okrajových partiích této laguny. Někde na skalních úbočích kopců lemujících lagunu, někde i na rovinách až sto metrů před svahy hor. Barva květů se mění podle toho, v které části laguny rostou, a ty zdejší jsou právě růžové. Ráno vstáváme již před šestou, venku je příjemných 12C. Po snídani odjíždíme na místo na okraji laguny, s názvem La Fe (což volně přeloženo znamená svatá, nebo pravá víra). Kopec je nahoře označen bílým kamenem. Naše dnešní první zastávka probíhá  v  nadmořské  výšce 1220 m. Po zaparkování auta  stoupáme do kopce, kde z mého pohledu rostou  hlavně Lophophora frici  s  růžovými květy. Šplháme do několik desítek metrů vysokého hřebene a postupně nacházíme cca 100 rostlin. Dále řídce Astrophytum coahuilense, Opuncia rufida, leptocaulis, impricata a bulbispina. Dále Coryphantha durangensis, Ferocastus hamatacanthus, Escobaria strobiliformis polonica, Mammillaria lenta, chica, pottsii, multicaulis,  Glandulicactus uncinatus, Echinocereus stramineus breckwoodii. Druhová pestrost na tom kopci je úžasná, což je něco, co mě na těchto severních oblastech Mexika tak fascinuje, vybere si zde snad úplně každý. A pokud bychom se zde zdrželi trochu déle, narazili bychom na kopcích ještě na nádherně červené a bílé barevné Thelocactus bicolor bolansis, nahoře na Mammillaria grusoni a v rovinách dole na Coryphanta poselgeriana, krásně vytrněné Homalocephala texensis a mnohé další, které jsem zde v okolí obdivoval již dříve. Na kopci pak sbírám pár semínek na jedné z friček. Jak spěchám, abych nezdržoval ostatní, tak zavrávorám, ztratím rovnováhu a sednu si směrem z kopce dolů do trsu Agave letchugela. Paráda, mají ostny ostré jako jehla a stejně tak i dlouhé. Ještě štěstí, že nevážím metrák, ale jen 75 kg. Připadám si jako pražští radní po provedené defenestraci. Sám vstát nedokážu, všechny zabodnuté trny bych asi polámal a zůstaly by zalomené v mém zadku a stehnech. Zavolám tedy na Ivana, který mi podá ruku a z té šlamastyky mě vytáhne. Ze zadku vytahuji pouze jeden zalomený trn, což je dobrá zpráva, docela to krvácí, ale kašlu na to. Dokončíme prohlídku kopce a rány si zalepím až dole u auta. Po slabé hodince odjíždíme, čekají nás žhavé novinky na pláních u Cinko de  Mayo, o kterých jsem psal již dříve.