Borová šiška z mexického Nuevo Leonu.

Encephalocarpus strobilifomis. Latinský název, který většině lidí neřekne vůbec nic. Poměrně dlouho jsem na tom byl podobně. Když jsem začínal s pěstováním kaktusů, zajímaly mě spíše druhy větších rozměrů, hodně vytrněné a také ty pro začátečníka snadno pěstovatelné a také dostupné. A k těm tento kaktus rozhodně nepatří. Co se jeho dostupnosti a pěstování týká, je tomu spíše naopak. Každý, kdo se pokusil si tyto rostlinky sám vypiplat, mi dá jistě za pravdu v tom, že rostou velmi pomalu a pěstitelské přehmaty rozhodně netolerují, raději se rychle odeberou do věčných lovišť. Takže na svoje vlastní rostlinky ve sbírce jsem si počkal notně dlouho a na jejich kvetení ještě o kus déle. Je tedy celkem logické, že jakmile jsem začal vyrážet na toulky po Mexiku, začal jsem se také zajímat o lokality, na kterých by bylo možné tyto kytičky pozorovat v přírodě. Moje první cesta mi tyto rostlinky nenabídla. Bylo toho příliš mnoho, co jsme chtěli vidět, a za tři týdny se nedá zvládnout všechno. Přednost dostaly jiné druhy, stěžovat si ale nemohu, všichni jsme s výsledkem cesty byli spokojení. Hlad ale narůstal. Na moji druhou cestu do Mexika mě s sebou do party vzal Karel Pavlíček. Při plánování její trasy si každý účastník mohl vyslovit přání, jakou kytku by chtěl vidět. Pokud to bylo jen trochu možné, Karel mu to přání splnil a trasu navrhnul tak, aby její naleziště bylo v itineráři cesty zahrnuto. Moje volba tedy byla jasná a sen se dva měsíce nato před Dr. Aroyo vyplnil. Naleziště bylo asi půl až 1 km od silnice, takže jsme si udělali procházku na víc jak hodinu. Prošli jsme jakýsi okruh, jehož součástí byly i jiné velmi hezké rostliny, krásné Echinofosulocactusy, ale hlavně Turbinicarpusy pseudopectinatu rubriflorus a subteraneus. A na závěr procházky nás čekal zlatý hřeb, celkem asi 30 rostlinek encephalíků a někteří dokonce kvetli sytým, červenofialovým květem. Prostě velká paráda. Jen času bylo málo, tak jak už to na lokalitách bývá, max. 15 minut. Kytek muselo být v okolí mnohonásobně víc, určitě přes stovku, nebyl ale čas je všechny hledat, v Mexiku je čas váš největší nepřítel. Na další setkání jsem musel čekat dlouhé čtyři roky. Na další výpravu do „země pro kaktusáře zaslíbené“ jsem se dostal tak, že mě do své skupiny přijal Jarda Šnicer. Před výpravou, když se probírala trasa, mi slíbil, že Encefalíky uvidím a svoje slovo dodržel. Blížil se pomalu konec naší dovolené a již na zpáteční cestě jsme zastavili poblíž vesničky La Perdida. Cílem byl opět Turbinicarpus schmideckenianus a mimo jiné i Encephalík. Podle Jardy byla dříve hojná lokalita někým vysbírána, ale pomalu se zotavovala. Bylo tedy jasné, že kytek bude hodně málo a také to přesně tak dopadlo. První kytky jako obvykle našel Jarda. Jen co jsme si na ně „nakalibrovali oko“, začali všichni hledat a postupně jsme našli asi 15 Turbiňáků a jen 8 Encephalíků, povětšinou menší, mladé rostlinky. Nutno říci, že všichni hledali hlavně ty Turbiňáky a na Encephalíky jsem zůstal sám. Na nalezišti jsme pobyli necelou půl hodinku a mazali jsme pryč, Jarda byl nervózní z nedaleké vesnice, kde měl v minulosti nějaký konflikt s domorodci. Takže ani toto druhé setkání mi nepřineslo nějaké velké potěšení. A na další setkání jsem opět čekal další čtyři koky. Tentokrát jsme se domluvili, že uděláme skupinu jen z jihlavských kaktusářů. S plánem cesty nám opět pomohl Jarda Šnicer. Padlo rozhodnutí, že tentokrát pojedeme ne jako obvykle brzy na jaře, ale na podzim, na květy ariáků. A na ty je u nás jeden z největších odborníků Petr Antálek. Obrátili jsme se tedy na něj s prosbou o pomoc a on nám pomohl opravdu s velkou částí cesty, kde můj oblíbený Encephalík nemohl chybět. A tentokrát jsme si jej chtěli opravdu užít. Rozhodli jsme se, že nebudeme troškařit a hledat kytičky pracně po jedné, ale zajdeme si na opravu bohaté naleziště. Takové obvykle nebývá hned vedle silnice, musí se jít dál do kopců. A proto jsme naplánovali takový menší výlet na cca 2 hodiny. Zahřívací kolo bylo hned ráno předchozího dne, v blízkosti El Refugio del Reparo. Nedaleko silnice je zde slabá lokalita, na které během 20 minut najdeme jen 10 rostlinek. Lehce mrholí, počasí je na draka, a tak se zde moc dlouho nezdržíme. Víme totiž, že to hlavní přijde až zítra. Ráno, hned po snídani se přesuneme v blízkosti La Soledad k bodu výpravy. Po necelém km a překonání několika strží začneme stoupat k nedalekým oblým vrcholkům, kam nás vede GPS. Na její cílový bod ale nedojdeme, protože již v půli cesty začneme nacházet Encephalíky a postupně jich přibývá. Ani nemusíme příliš odbočovat z cestičky vyšlapané pasoucím se dobytkem. Po krátké době nacházíme tolik rostlin, že jsou místa, kde nemusíte vůbec hledat, ba naopak dáváte pozor kam šlápnout, protože určitě nechcete nějakou kytku rozšlápnout. Začínáme soupeřit v tom, kdo našel místo s větším počtem rostlin. Jít dál zcela ztrácí smysl. Na tomto místě jsem měl dostatek času si kytky pořádně prohlédnout a vychutnat do sytosti, hlad byl ukojen. V deníku mám uvedeno 300 nalezených kytek a to byl střízlivý odhad, než číslo napíšu do deníku, zbytek posádky jej odsouhlasí. V těch kopcích okolo jich musí být tisíce, jak při poslední cestě prohlásil Jarda Šnicer. Tehdy jsem tomu moc nechtěl věřit, ale dnes je vše jinak a dávám mu za pravdu. Ostatně kdo by se s takovým zkušeným cestovatelem a znalcem mexických kaktusů dokázal přít. Na to si občas troufne jen Gřegoř, ale to je úplně jiná liga. O osud Encephalokokarpusu se už nebojím, nevím, co by se muselo stát, aby tyto zvláštní, podivné kytky něco v jejich kopcích ohrozilo, protože pastva dobytkem jim evidentně nevadí. No vzápětí mě hned napadlo, že těžaři. Ti dokáží zničit úplně všechno a to kdekoliv na světě. Tak tedy popřejme těmto krásným a zajímavým kytkám, ať se zde nenajde ropa, břidličný plyn, či jiné suroviny nezbytné pro současný svět tak, abychom je v těchto kopcích mohli navštěvovat s foťákem v ruce ještě desítky let.

p.s. Od napsání článku uplynula delší doba a my se v roce 2024 s téměř stejnou partou opět vrátili na prohlídku stejného naleziště u La Soledad a opět jsme zde viděli velký počet rostlin, možná ještě víc, než při poslední návštěvě. Měli jsme z toho všichni obrovskou radost. V Mexiku se cestovatel vrací po letech na původní lokality s velkými obavami, protože mnohdy zde nenalezne prakticky nic.