My, hoši co spolu chodíme do klubu pěstitelů kaktusů a sukulentů v Jihlavě, jsme se rozhodli vyrazit do Prahy a prožít tam společně nějaké kaktusářské dobrodružství. V červnu roku 2008 se tam konaly dvě kaktusářské výstavy najednou, což se u nás na Vysočině jen tak stát nemůže. Jednu již tradičně pořádal pražský kaktusářský klub v botanické zahradě Na Slupi, zatímco druhou měl tak trochu na svědomí náš krajan Šnicer Jaroslav, který se však už přestěhoval do Luštěnic, jelikož to odtud má blíže do Prahy, která je hned po Chrudimi, Dvoře Králové nad Labem a Pískové Lhotě největším centrem veškerého kaktusářského dění.

     Z Jihlavy jsme se na výpravu vydali pouze dva, a to předseda klubu Janoušek Vlastimil a já, řadový člen Janda Jiří, kterýžto jsem v klubu zatím pouze 25 let. Cesta do Prahy nám ve žlutém autobuse vesele ubíhala, protože firma Student Agency dodala kávu i denní tisk, a paní předsedová Janoušková ořechové rohlíčky vynikající kvality.

Na Florenci jsme se neztratili, a naopak se k nám zde připojil Válek Lukáš, taktéž řadový člen klubu, který v něm ale nemůže být tak dlouho jako já, neboť mu ještě není ani 25 let. Protože je mladý, pracuje a bydlí v Praze, na což my starší už nemáme nervy. Společně jsme se vydali do botanické zahrady v Tróji. Přesun probíhal pod taktovkou Lukáše, kterému dal předseda důvěru vzhledem k jeho znalosti místních poměrů.
     Bylo vedro jako v Arizoně, a taktéž tuto vzdálenou zemi připomínal vydupaný trávník před výstavními prostory. Kaktusům toto počasí velice svědčilo, nám už méně, zvláště když jsme zjistili, že v blízkosti se nenachází žádná restaurace. Žízeň je krutá, což ví každý kaktusář, zelináře jako jsem já nevyjímaje.
     Venku před skleníkem byla nádherná expozice mrazuvzdorných sukulentů. Některé juky dokonce kvetly, a řekl bych, že se jednalo o rostliny pana Jiřího Merhauta z Mořinky. Také uvnitř vypadala zkraje výstava velice hezky. Bylo zde množství nádherných rostlin, z nichž některé jsem důvěrně znal z častých návštěv zahradnictví pana Jaroslava Bittmana v Dymokurech, ale kaktusy tady přece jenom měly jasně navrch. Jak jsme se prodírali dál a dál, tím více nám připadala výstava neuspořánaná a jakoby nedokončená. Na koncích parapetů už jsme dokonce objevili kaktusy postavené ještě v zeleninových přepravkách, zatímco na zemi mohl nepozorný návštěvník docela snadno zakopnout o spleti zalévacích hadic a různého jiného harampádí.

     Celé toto botanické království hlídal člověk v černém oděvu, připomínající zjevem i hlasovým projevem herce a kaskadéra Zdeňka Srstku. Lukáš na jeho adresu prohlásil, že by si od něj „klidně nějakého hodného a přítulného pejska vzal“. O kaktusech samozřejmě ten člověk neměl ani potuchy, ale vystavené exponáty oceňoval stejně jako my. „To je kaktusů, že jóóó?“ pravil ten dobrý muž, který si nějak oblíbil našeho předsedu, takže se od něj nějaký čas nehnul ani na krok a připomínal jeho bodygarda. Taky jediného předsedu ještě pustil v areálu výstavy na toaletu, zatímco nás s Lukášem jako řadové členy už poslal do skleníku Fata Morgana. Zároveň se nám dostalo upozornění, že vy... se tam můžeme, ale do skleníku ať nás nenapadne lézt, protože tam natáčí televize, a přes to že prej nejede vlak.

     To se nelíbilo nám, ani předsedovi! Vzpomněli jsme si na pořad „Milionář“ a obrátili se k příteli na telefonu, kterým byl v tomto případě přítel Jarda Šnicer. Je to také náš krajan, a členem našeho jihlavského spolku byl už od svých dětských let. Protože do klubu docházel ještě se svým tatínkem stejného jména, byli ostatními zpočátku rozlišováni jako „malej Jarda“ a „velkej Jarda“, a teprve později, když se oženil a usadil v Luštěnicích se to změnilo na „mladej“ a „starej“. Jarda přislíbil pomoc, a zanedlouho se objevil na vyprahlém trávníku před skleníkem, bedlivě sledován zmiňovaným mužem v černém. Jarda je už typickým Pražákem, což se pozná podle toho, že neustále telefonuje a zároveň při tom upíjí kávu nebo něco jiného z kelímku s deklíkem.

     Ještě než „mladej Jarda“ dorazil, uvítali jsme se s kaktusářem panem Zdeňkem Francem ze Dvora Králové nad Labem a jeho milou paní, jejíž sukulenty měla možnost obdivovat už spousta z nás. Francovi jsou dobrými dušemi kaktusářského a sukulentářského života v podkrkonošském městečku, které je po Chrudimi asi největší baštou podobně postižených jedinců, jací se scházeli právě zde v Tróji. Zdeněk Franc je také držitelem titulu „Zlatý Alberto“, což je považováno v kaktusářských kruzích za obdobu Oskara za celoživotní dílo. Jarda se dovolal paní RNDr. Evě Smržové, která je kaktusářům nakloněna, ale hlavně má na starosti skleníky Fata Morgana, okupované tou dobou pražskými herci a televizním štábem.

     Ještě jsem zapomněl napsat, že 17. červen roku 2008 pro mne zůstane navždy památným, protože toho dne mi manželka Ivana poprvé svěřila bez dozoru náš foťák, díky čemuž jsem celou výpravu mohl náležitě zdokumentovat. Musel jsem s ní ovšem často některé technické detaily řešit po telefonu, takže už jen kelímek s deklíkem a brčkem mi chyběl k výrazu typického Pražáka. Ten den nám byla vůbec dána značná důvěra od našich drahých poloviček, protože předsedovi Vlastovi Janouškovi zase jeho paní svěřila mobil! Všechny aktéry jsem si tedy sestavil pro společné foto, na němž jsou zleva paní a pan Francovi, Jarda Šnicer a předseda Vlasta Janoušek, v pokleku před nimi pak Lukáš Válek. Pozadí této kaktusářské skupině dělá prodejní areál výstavy, který mi připomínal balkánskou tržnici bezprostředně po překotné mobilizaci.

     Pod vedením paní doktorky Smržové jsme se odebrali do skleníku Fata Morgana, kde jsme si zase pro změnu museli dávat pozor na káblíky, které po podlaze nastražili televizní technici. Kromě nádherných sukulentů a jiných exotických rostlin jsme tu spatřili také herce Václava Vydru a jeho kolegyni Nelu Boudovou. V reálu jsme si ověřili, že herci jsou ve skutečnosti štíhlejší a menší než na televizní obrazovce. Zvláště patrné to bylo u paní Boudové, kterou jsem v televizi viděl jenom pár dnů předtím. Hrála opilou třídní učitelku, která dělala striptýz na stole v nějaké horské chatě, takže výškový rozdíl byl v jejím případě vskutku obrovský!

     Pak jsme poděkovali paní doktorce Smržové, rozloučili se s manželi Francovými a vydali jsme se na druhou výstavu, kterou v botanické zahradě UK Na Slupi pořádal pražský kaktusářský spolek. Mezitím jsme samozřejmě svlažili vyschlá hrdla a uspokojili naše žaludky ve slavné pivnici U dvou koček na Uhelném trhu, založené už roku 1678! V centru Prahy jsme se my venkované najedli skoro levněji než doma v Jihlavě. Odtud jsme to už náležitě posilněni neměli daleko do starých skleníků botanické zahrady UK, kde své výpěstky vystavovali pro veřejnost pražští kaktusáři.

     Tato výstava se předsedovi i mně líbila víc než ta první, zatímco Lukášovi zase za v Tróji, protože tam prý byly větší „špeky“! Jenže Lukáš je ještě mladý, takže se z těch špeků časem dostane, a navíc se moc nevyzná v sukulentech, které naopak hrály prim zde Na Slupi. A mezi těmi nejkrásnějšími pobíhal pracovitý Petr Pavelka, který je přes své mládí a ještě mladistvější vzhled určitě největším znalcem sukulentů v České republice.
      Každý z členů spolku měl na této výstavě svůj prostor, který podle svého vkusu a možností zaplnil vlastními rostlinami, což mi připadá docela zajímavé, a rozhodně to zvyšuje pestrost výstavních prostor. Mně se tady nejvíce líbila expozice pana Hušnera. Celou plochu naplnil hranatými květináči s živými kamínky rodu Lithops tak, že by mezi nimi nepropadl ani špendlík! Zhmotnil tímto způsobem dávnou pravdu, že v jednoduchosti bývá často skryta krása.
     Samozřejmě se mi líbily i expozice dalších pěstitelů, a především pak obrovské kaudexy Petra Pavelky, z nichž mnoho bylo i na prodej. Já jsem však dal přednost drobnějším tlusticím, což Petr kvitoval chápavým výrazem a poznámkou „no jo, zase ty tvoje krasulky!“ Předseda při pohledu na pole nejrůznějších haworcií prohlásil, že by si určitě zasloužily kapku vody a přítomného Petra Pavelku se při pohledu na všudypřítomnou pemzu snažil vyprovokovat dotazem odkdy se sukulenty pěstují v kočkolitu? Jenomže náš předseda a jeho humor je v kaktusářských kruzích už dostatečně znám, a tak dotaz nikoho nepřekvapil. Lukáš si u pokladny zakoupil ještě knížku o sulkorebuciích, z níž určitě už zjistil, že za nimi nemusí jezdit až do Jižní Ameriky, když nejkrásnější sulky beztak rostou v Pískové Lhotě.   
     Výlet jsme zakončili v jakémsi baru, kde je Lukáš štamgastem, a kde nás jako jeho krajany osazenstvo srdečně přivítalo. Lukáš jako správný hostitel zaplatil útratu za předsedu i mne, řadového, ale služebně i věkově o mnoho staršího člena klubu. Přes své mládí je to chlapec s dobrým vychováním, a ani jeho pobyt v Praze na tom zatím nic nezměnil.
    Po cestě domů jsme se s předsedou Vlastou Janouškem shodli, že výstavy kaktusů a sukulentů jsou všude velice podobné, jenom ve větších městech jako je Praha jsou větší než v menších městech, jakým je Jihlava. S tímto konstatováním jsme se odebrali do svých domovů, protože v televizi za chvilku začínal přenos z fotbalového EURA. Ještě jsme sice měli v živé paměti výprask od Turků v Prátru, ale kvůli třem gólům v Čechově síti za poslední čtvrthodinu zápasu přece na fotbal nezanevřeme. Oba ho milujeme skoro stejně jako kaktusy a sukulenty.