Z Paredónu přes Mina do Icamole

     Dnes chci popsat jeden den strávený v Mexiku při mojí poslední návštěvě v roce 2012. Bude to ale příběh se smutným začátkem i koncem.
     Byli jsme asi uprostřed naší cesty, v severní části Mexika, kdy jsme přejížděli ze státu Coahuila do státu Nuevo León. V noci jsme se ubytovali asi 20 km za Paredónem, což je severně, nedaleko od Monterey. Ráno jsem vstal jako obvykle brzy, před 7 hodinou. Sbalím, uklidím si věci a protože mám čas, vyrážím na obhlídku okolí tábora, abych nebudil kamarády předčasně. V noci jsme stavěli stan za tmy, tak jsme neměli nejmenší potuchu o tom, jak na kaktusy příjemné místo jsme zvolili.    Ujdu jen několik desítek metrů a v mírném svahu, pod stany, už na cestičce vyšlapané zvěří či dobytkem nacházím  několik rostlin Ancistrocactus scherii a postupně i početné Lophophora williamsi,  Astrophytum capricorne,  Coryphantha nickelsae, Mammillaria melanocentra,  Coryphantha. dificilis, Mammillaria bílá, Echinocereus stramineus, Epithelantha micromeris hojně, Opuncia spec. a další.  Tohle místo bylo velmi bohaté na  druhy. Postupně se objevují další spáči a zanedlouho už po okolí bloumáme téměř všichni. Takovéto místo se prostě jen tak nedá přejít bez povšimnutí, bude jej škoda. Ráno jsme totiž zjistili, že jsme se vlastně utábořili na parcele vytyčené pro stavbu domů.  Možná jsem měl stan postavený  v něčím obývacím pokoji, každopádně tyhle kytky už tady za pár let rozhodně nebudou, to je jisté. 
     Po sbalení vyrážíme, v Paredónu, v Sorianě děláme nákup potravin a poté pokračujeme směrem na Grutas de García, kde asi v 10 hodin děláme dnešní 1. zastávku, (pokud nepočítám tu nádhernou ranní procházku).  Jejím tahákem má být Thelocactus rinconensis ssp freudenbergeri,  které také po chvíli bez problémů nacházíme, asi 20 m vpravo od cesty. Je to zde staré hornické místo. Štoly ražené kolmo dolů jsou naprosto volně přístupné, ničím nechráněné, neoplocené a hodně hluboké, určitě  stovky metrů, je potřeba dávat pozor, abychom do některé z nich nespadli. Po cestě projíždí náklaďáky s vytěženým vápencem, vše okolo je šedé od prachu. Nacházíme asi 20 rostlin, všechny po odkvětu. Zhruba po půl hodině se vracíme a projíždíme turistické centrum s lanovkou nahoru do hor, kde je vstup do krápníkových jeskyní. Domluvíme se, že jeskyně navštívíme. Z lanovky je hezký výhled po okolních horách. Ty jsou nádherné, vše se ale topí v jakémsi prašném oparu. Prohlídka jeskyní trvala asi půl hodiny, pak jedeme zpět dolů. Kluci nakupují suvenýry, vlajky, já sluneční brýle, ty poslední jsem ztratil někde při prohlídde Astrophyt na San Juan Boquilas. Při cestě zpět do Miny zastavujeme vpravo silnice na nalezišti Thelocactus rinconensis ssp freudenbergeri forma apricot PP1211, nacházíme asi 20 rostlin, také po odkvětu, a několik Echcinocereus pectinatus.  Tato populace thelocactusů se mi zdá méně otrněná, pro sběratele není určitě tak atraktivní jako rostliny z předchozí lokality, to se ale může změnit v období kvetení, kdy nás květy potěší zajímavým odstínem v meruňkové barvě, odkud určitě pochází název formy.
     Po dvanácté pokračujeme směrem na Icamole. Projíždíme písčitou prašnou rovinou, na které se právě buduje nová silnice. Vše je rozježděné od náklaďáků, jezdí se po provizorní šotolinové prašné cestě, silnice se tomu rozhodně nedá říci. Souběžně vedou dvě cesty, po jedné – provizorní vozí nákladní automobily stavební materiál, ta druhá vzniká z navážky. Jedeme podél ní snad 15 km. Po slabé hodince děláme třetí zastávku za Icamole, 12 km před Mina.  Zde je jakýsi nevysoký hřeben skal, tak 15 – 20 m vysoký táhlý kopec, na kterém je velmi početná populace nádherně vytrněných Thelocactus rinconensis v počtu snad  150 rostlin,    Echnocactus horizontalonius také určitě nad  100 rostlin, několik Astrophytum capricorne, Neoloydia conoidea a další, je to úžasné místo.
     Po hodince pokračujeme dál směr Mina, přes jakýsi opuštěný lom, nalézt Gymnocactus saueri ssp. septentrionalis. Za slabé 2 hodinky provádíme dnešní již čtvrtou zastávku, fotím Echinocereus vierecki huastecasensis v květu, Fer hamatacanthus, Escobaria enscoeteriana, Astrophytum capricorne maior, početné Epithelantha micromeris v. unguispina i Neoloydia conoidea a několik jedinců Ancistrocactus scherii a neurčená Coryphantha. Po chvíli nacházíme první Gymnocactusy, kterých jsme zde nakonec viděli víc jak 200 rostlin, rostou spíše ve střední a horní pasáži kopce. Na lokalitě jsme určitě přes hodinu, před šestou odpolední se vracíme zpět.
     V Icamole se stavíme v restauraci na večeři, objednáme si stejky. Chvilku to trvá, obsluha musí jít nejprve nakoupit maso. Po hodince, již za šera se vracíme zpět na místo v rovině, kde jsme na hřebenu odpoledne fotili ty nádherné theláky a horizonty. Místo je ale k nepoznání, celé naleziště prakticky zmizelo, kopec roztrhaly bagry a auta odvozila materiál na stavu silnice vedoucí kolem. Kdybych  neměl místo uložené v GPS navigaci, nechtělo by se nám věřit, že je to vůbec možné.  Po rozježděné cestě již za tmy hledáme jiné místo na nocleh. Složitě přejíždíme z jedné silnice na tu horní souběžnou, vytláčíme auto ručně nahoru a pachtíme se při tom v prachu, štěrku a kamení. Tam někde dole, pod nově vznikající vozovkou je pohřbeno mnoho set nádherných rostlin, rozmačkaných na padrť. Konečně se   podaří auto vytlačit na horní silnici a můžeme odjet do roviny, pryč z tohoto kaktusového hřbitova. Nedaleko je Karlova lokalitka  se zvláštními Lophophora williamsi. Kempujeme za hluboké tmy. To hledání nocoviště a vyhrabávání auta trvalo 1,5 hodiny. Autem si svítíme, abychom viděli na stavění stanů. Tohle noční stavění se začíná stávat zvykem. Při ohýnku si ověřuji naši polohu, stanujeme asi 0,5 km od naleziště theláků na tom hřebeni z odpoledne, teď již neexistujícím. Jako obvykle se chvíli u ohně povídá, plánuje další den a hodnotí ten minulý. Před jedenáctou  jdeme spát.
     Podobné situace se zničenými rostlinami jsou v Mexiku zcela běžné, odehrávají se na stovkách míst najednou a zdá se, že to nikoho moc netrápí. O sběru rostlin ze stavbami ohrožených lokalit se hovoří již dlouhé roky, zdá se, že bez výsledku. Takto vysbírané rostliny Vám prodat nechtějí a snad ani nemohou, CITES je překážka, kterou zdolat není zřejmě vůbec jednoduché. Zkuste si ale jednu rostlinu z podobné stavby vykopat, či válející se u cesty sebrat a odvést domů. Pokud Vás chytí, budete mít obrovské problémy, napaří Vám pokutu jako hrom, budou vyhrožovat vězením, možná jej i poznáte na vlastní kůži, (pokud by to byla Lophophora, tak Vás určitě nemine) a ocitnete se na černé listině se jménem „pašerák“. Rostlina ráno s nulovou hodnotou se v  rukou  celníka lovícího ve Vašem batohu, či příslušníka fytopolicie prohledávajícího Vaše auto rázem změní ve vzácnou věc, kterou jste chtěli chudému Mexiku ukrást, drancovat jeho přírodní bohatství a  snižovat tak stavy ohrožených, planě rostoucích rostlin v jejich přirozeném prostředí. A toto je další, odvrácená tvář CITES. Tak to alespoň vidím já, jako amatérský pěstitel a milovník kaktusů, který v Mexiku na vlastní oči viděl již mnoho podobných situací. CITES je bezpochyby potřebná, ale její reforma a přiblížení se potřebám reálného světa je nutná a dříve, nebo později k ní neodvratně musí dojít.

text i foto: Václav Navrátil